Assassin Creed funfiction (1)

Assassin Creed je moje poslední nedopsaná kniha - zatím bez názvu, ač je to kniha funfikce z počítačové hry Assassin Creed, myslím si, že je velmi povedená a důkladně příběhově promyšlená. Psaná pouze pro osobní potěšení z moji oblíbené AC hry, informace, postavy, časová timelina je zde nesouvisící s historickými událostmi nebo s opravdovým příběhem AC (znamená to, že se v mé knize objevují všechny AC postavy převážně assassínů  a v jednom časovém období - hráči mi odpustí). 
Budu vám přispívat krátké úryvky z knihy, které nejsou na sebe nijak vázány. Schválně si nechávám prostor knihu dokončit, popřípadě nechat si plné autorství.

Pracovní název: Assassin Creed funfiction
Kapitola: 12
Strana kapitoly: 1.

Temnou letní nocí začali prosvítat první sluneční paprsky nového dne.
Thea neklidně přešlapovala u okna svého pokoje, chvěla se a třásla, ještě rozrušená z temného sne, který jí probudil jako čepelí do srdce..
Nemohla myslet na nic jiného, než na toho muže v jejím snu.
Byl to sen nebo vzpomínka? Ptala se sama sebe. Otřásla se, při pomyšlení, že by jen mohl být skutečný a čistý jako pravda z úst prostého člověka. I když myšlence vzdorovala, mužova tvář byla stále tak jasná jako, kdyby ho již někdy v životě viděla a znala ho... Musela ho znát. Ale kdo to byl? Přítel? Nepřítel? 
Jejich konverzace, kterou spolu v tom snu vedli, byla pravdou? Nebo pouhou lží? Není přeci zrádce, za jakého jí považují, ale ten muž mluvil jasně. Okamžitě zapudila jakékoliv myšlenky na onen podivný sen. Musela se soustředit na cestu. 

Oči ji sklouzly na oblohu, která se rychle plnila slunečním světlem. Byl čas. Vydala se z pevnosti k obrovské bráně, která byla jediným možným východem z Masyafu. Už zdáli viděla Altaira, jak sedlá bílého hřebce a připravuje ho na dlouhou cestu. Thea pomalým krokem došla do vzdálenosti jednoho metru od asasína a opatrně se rozhlédla, jako by čekala zradu, která přijde každou chvílí..
"Kde mám svého koně?" "Otroci nemají svého koně." Odpověděl a dál chystal koně.
Thea skousla rty. Něco takového očekávala, ale nemohla se ubránit přívalu zlosti, který v ní už dlouho rostl. Její nenávistný pohled vycítil i z několika metrové vzdálenosti.
Poplácal koně po svalnatém krku a konečně se k ní otočil. 

"Můžeme vyrazit." Řekl pobízivě. Váhala s přešlapováním na místě. Altair se vyhoupl do sedla a pevně chytl otěže. Když mu došla trpělivost s její otálením, pobídl koně, aby se dal do chůze a zastavil u ní. Podal ji ruku, aby ji pomohl nasednout.
"Rozmyslela sis to?" V jeho obličeji nenašla, jedinou pochybnost o tom, že by si to myslel. Chytila se jeho nabízené pomocné ruky, a vyhoupla se na hřbet a zasedla do sedla za něho. "Otevřete bránu." Zavolal směrem k hradbě. Altair koně pobízel k masivní bráně, která se před nimi pomalu otevírala. Pootevřela se jen natolik, aby to k průjezdu jejich koně stačilo.
Průchod byl volný a oni se konečně mohli vydat na cestu.
"Drž se." Pobídl ji Altair s úšklebkem. Thea se zamračila a zdráhavě a neochotně oběma rukama ho chytila kolem pasu. Pod rukama cítila jeho vypracovanou hruď, pod jejímiž prsty se rýsovaly svaly.
Byla z toho celá v rozpacích a oči zapíchla ve strachu, že si toho všimne, do dáli.. Altair se podíval přes rameno a potlačil vzrušení, pod jejím ženským dotykem. Lehce koně kopnul do slabin a švihl uzdou.
Kůň zařehtal a dal se do klusu. Kopyta těžce dopadaly po udusané prašné cestě stačící se přímo na východ, kam Altair koně hnal. Projeli kolem jezera, jehož vody byli průzračné, lemovaného skálou a místní přírodou. V dáli šuměl vodopád. Thea se ohlédla, aby spatřila vyvýšenou Masyafskou pevnost v celé její kráse ozářenou sluncem dostávající se na oblohu a majestátně se tyčící nad obzorem, jako král hradů široko daleko. Altair neúnavně hnal koně sprintem vpřed, krajina kolem se postupně měnila, houstla, kolem cesty vystupali vysoké skály, zeleně výrazně ubývalo a cesta se měnila v prach a vyprahlou zem, která v sobě ukrývala mnoho bojů krve a lidských kostí.
Bez strachu mizeli v dáli a ztratili se uprostřed jiného světa.