Akce: Den Evropy jako ryba ve vodě

Plán dorazit na akci Den Evropy 2018 na Střeleckém ostrově byl už o několik dní dříve, s tím, že jsme nad tímto dnem vznesli veliký otazník. Jestli se nám po vyčerpávajícím dnu v práci bude chtít někam dojít, bylo tedy ve hvězdách, ale přeci jenom jsme tam vyrazili - já, hladová, vyčerpaná, unavená, s puchýřema od nových, bot, které mi udělali boty den před tím, a hlavně HLADOVÁ a taky HODNĚ HLADOVÁ.

Takže po tom, co jsme přišli na Střelečák k podiu mě zachvátila únava s hrůzou, a hrozná znechucenost, proč tam prostě musím být (Měla jsem své dny, podotýkám).
A jelikož mám skvělého přítele, nelenil a odtáhl mě k nejbližšímu stánku s jídlem, se spoustou jídla. K mé zdravé stravě, kromě halušků se nic nedalo, ale ničeho nelituji! Vyplázli jsme 200 stovek za talířek halušků se zelím a dvě piva. 
Halušky jsem zblajzla a rozdělila jsem se o pivo, potom jsme čekali na vystoupení Emmy Smetany, která měla zrovna vystupovat.

Vystoupení této mladé ženštiny, bylo velmi depresivní a člověk nevěděl, co si myslet. Nadšená jsem tedy z toho nebyla. Jediná, čím, tato mladá žena dokáže alespoň upoutat svou pozornost, je tím že je buď pěkná, nebo těma příšernýma teplákama a sportovní podprdou, díky které vypadala, že právě vyběhla z posilovny a snažila se vypotit zpěv. Nechme ale tuto křehkou divu své tvorbě, a pojďme raději obrátit list.

Konečně Emma zmizela z podia a nechala je profesionálům - Mirai!
Tedy než se pustíme do pointy, proč je pro mě den Evropy, den neskutečného zážitku, pustíme si komickou vsuvku, která není ani tak z mých úst, jako moderátora, který se snažil zachránit hluché místa v programu.

Velice se mi líbil příběh, jak teď už svou ženu požádal o ruku:

"Už dlouho jsem přemýšlel, jak svou přítelkyni (teď už ženu) požádám o ruku, byli jsme u jezera, kde se zračila noční obloha a hvězdy v ní, a tak říkám: "Tady, kdyby jednou, někdo někoho požádal o ruku..." Načež se mu dostala odpověď od přítelkyně. "Vždyť to nemá žádnou atmosféru." Tak jsme byli na soutoku Vltavy a Labe, na té krásné vyhlídce, tak říkám: "Kdyby tady, někdo někoho požádal o ruku..." A dostalo se odpovědi. "Tady? Vždyť to nemá žádné kouzlo." Tak jsem se naštval, koupil jsem čtyři růže, rozházel je u nás v předsíni a vyčkával, trenující kleky. Až se konečně ozvali dveře výtahu, a kroky. Kroky se najdenou začali zrychlovat, a najednou se rozrazili dveře, prstýnek mi vyletěl z ruky, přítelkyně na mě koukala a začala: "Co se tu válíš, proč je tu takový bordel a uhni potřebuju čůrat."
Tak jsem ji požádal u dveří od koupelny, to mělo tu správnout atmosféru až až."

Kouzelný příběh.

Mirai, Já a moře lidí!

Konečně na scénu přišla skupina Mirai, jelikož mě s touto skupinou pojí vždycky velké věci (Ano, považuji za velké to, když si frontmanovi skupiny, stěžujete, že jejich písnička se nikde nedá stáhnout a vy ji nemůžete poslouchat - akce v Třebíči - nikdy nezapomenu - on naštěstí zapomněl), můžu říct, že jedna z nejlepších českých kapel, kterou přepisuji na MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ, je plná elánu a krásným způsobem pracuje s publikem.
Takže bylo to super, zpívali jsme, hopsali, juchali, tleskali a bavili se! Frontman kapely chodil až k nám divákům, zpíval s námi a nechal nás zpívat místo něj - Ó hrůzo a někteří měli tendenci ho osahávat při blízkém kontaktu.
No a pak se ozvalo: "Kdo nebyl poslední dva roky u moře?" Jasný já přece nebyla u moře, zvedla jsem ruku, ta stokilová holka vedle mě taky nebyla u moře. A další lidi taky nebyli u moře. Jelikož byl ten zpěvák - budu mu říkat Mirai u nás, vybral si tu křehkou dívčinu vedle mě a říká jí, že musí přelézt tu obrovskou metr a něco kovovou hradbu za ním, tak rázně odmítla - asi si myslela, že si z ní dělá srandu. Ale jako vážně, nedokážu si to představit, že by tak křehká dívka přelézala. Tečka.
Mirai tedy vyhlížel další obět, můj přítel se škodolibým výrazem začal zběsile máchat MOJÍ rukou před obličejem nebohého zpěváka. Tak mě vybral. Ano. Mě. A zase projistotu zopakoval, že to musím přelézt, no jelikož nejsem tak křehká žena, která by se zasekla. Tak jsem se chvíli lachtanila, přes, ano bolelo to, naštěstí ne mě (evil laught), ale chudáka Miraie, kterému jsem málem rozdrtila levé rameno (a se slovy promiň, promiň, promiň které jsem říkala, během toho, co jsem se snažila vyšplhat k němu), na kterém má určitě ještě teď děsivě vyhlížející modřinu.

Nu což, přelezla jsem a už mám mikrofon u pusy, Á jak se jmenuješ? Tereza přiznala jsem. Ano teď všichni věděli že se jmenuji Tereza. Perfektní. Čekala jsem, co bude dál, netušíc, co příjde, páč jsem se bála, že budu muset zpívat a to by JÁ, Mirai, ani publikum určitě nechtěli. 
Najednou slyším, a kdo si chce šáhnout na zadek? Jakože cože? Můj krásný zadek? A šahat na něj? A mě to pořád nedocházelo. Tak spousta ošklivých, malých, velkých, plešatých, dědků a žen se připlazilo ke mě. Načež Mirai povídá, tak a teď si stoupni na tu kovovou zeď. A teď mi to pomalu začalo docházet... A pak si říkám sakra - Zády! Opakuji Zády! Pak si zase říklám, chlapče, ty máš ale takové štěstí, že sis vybral zrovna mě, páč nevím jak by to ta nebo nějaká jiná křehká diva zvládla. Odhodila jsem baťůžek Miraiovi. A odhodlaně jsem se šplhala na kovovou zeď.
Zpěvák mi nabídl znovu svoje rameno na přidržení, k tomu se přidal nějaký statný, plešatý bodyguard, který mi šel na pomoc, abych nespadla. Myslím, že pokud Mirai neměl modřinu z prvního kola, má jí určitě z toho druhého.
A já to zvládla! Stále jsem se držela za rameno Miraie a za ruku bodyguarda. A pak mi to najednou došlo! Dostala jsem se do panického režimu. Pane Bože! Oni mě jako chtěj pustit? Spadnu jako ty komedianti v amerických filmech na psa, kočku nebo jakékoliv nebohé zvíře, které zůstane čučet a stát na místě jako tvrdé Y.
V moment, kdy jsem přišla na to, proč se vůbec ptal na otázku - kdo nebyl u moře, mi už byla nad slunce jasná, teď jsem tam stála zády k obecenstvu, a měla prostě spadnout do lidí. 
Nechtěla jsem se pustit ani za nic a křečovitě svírala Miraie a bodygarda.
Než mě pustili, Mirai byl tak laskavý a konečně vysvětlil, že mě musí chytit, pak že poplavu tak deset metrů tam a deset metrů zpět pro baťoh, který mi Mirai velmi ochotně pohlídal.
Pak už Mirai nejspíš začal něco zpívat a v tu chvíli mě PUSTILI a já si říkala: Ano, tohle je konec. Ne jenom že spadnu na hlavu, ale také budu chodit kanálama až po zbytek mého života. Pane Bože. Wtf. Omg. A co tu vůbec dělám? A pak jsem spadla na ruce všech, kteří byli tak ochotni a chtěli mě nést, a nadnášeli nad pomyslnou hladinou moře a bylo to super! Nechala jsem se nést s rukama nad hlavou, párkrát jsem si zakřičela: Weeeee já plavůůůů.
A bylo to naprosto boží!

Ani nevím jak daleko jsem doplavala, ani jak dlouho to trvalo, ale takový pocit štěstí jsem v sobě dlouho neměla. Když mě vrátili zpět - ehm - chudák Mirai, pokud neměl modřinu po prvním nebo druhém kole, měl ji určitě už po tom třetím - když se mi zase snažil pomáhat dostat se na nohy. Usmála jsem se, poděkovala a přelezla zpět ke svému stádu.

Zbytek koncertu byl stejně tak energický a úžasný - nesměla chybět i moje písnička "Když nemůžeš..", a to všechno akorát s velkou výjmkou, že jsem si pro sebe mohla ukradnout více jak jednu minutu slávy a cítila jsem se přitom naprosto úžasně! 

Děkuji tedy skupině Mirai, za neuvěřitelný zážitek a také mé drahé polovičce za podporu se slovy: "V dobrém i  ve zlém" že jo?

Pzn: A pokud Mirai na mnohočetné zlomeniny, otlaky a modřiny nezemřel, leží v nemocnici dodnes.