Pampeliška "CHS" PUMELIA GARDEN a proč už nikdy?!

Ráda bych touto cestou sepsala můj bohužel nedobrý zážitek s kočičkou z chovné stanice CHS Pumelia Garden. 
Co všechno jsme museli prožít za pouhé tři týdny, jak nás to silně a emociálně vyčerpalo, a krutě zasáhlo do našich srdcích.
Tento článek je hlavně věnovaný Pampelišce, která u nás byla krátce, ale přesto zůstane navždy v mém srdci.

Tato událost se odehrála od 23.5. 2019 až do 12.6. 2019

Toto vyprávění bych ráda sdílela s milovníky koček a chtěla je varovat před CHS Pumelia Garden. Jako máma dvou chlupatých kuliček bych s těžkým srdcem chtěla věnovat tento příběh všem, kteří si nejednou řekli, že by rádi dali domov další kočičce a přemýšleli, odkud by kočka měla být, jestli s PP nebo z útulku, nebo číča bez PP.

Jelikož se v těchto tématech pohybuji od přinesení mých dvou chlupáčů, byla jsem vždy rozhodnutá, že moje další kočka bude s papírama, ať mám hlavně záruku, že je zdravá, čistokrevná a od první chvíle milovaná jejími chovateli.

S přítelem máme byt tak akorát, sice už takhle tam pobíhají dvě čičiny, místa tak akorát, ale já jsem již dlouho přemýšlela o novém přírůstku do rodiny a chtěla dát domov další, třetí a poslední kočičce.
I přes nesouhlas přítele se mi jednou do cesty připletla kočička, kterou si prohlížela kolegyně v práci. Byla nádherná, jmenovala se Narcisa.
Netrvalo dlouho a přemluvila jsem přítele, abych mohla napsat majitelce do CHS Pumelia Garden a ověřit si, zdali je kočka stále volná.
Chovatelka nebo spíše chovatelky Lucie a Slávka Tenderovy byly velmi milé a ochotné, měla jsem z toho nanejvýš výborný pocit, a i když jsem nikde nenašla žádné recenze - bohužel jsem byla tak zaslepená, že jsem si toto CHS neověřila na facebooku, tak jsme již byly domluvené na termínu.
První návštěva mě překvapila, ač se mi moc líbilo zahradní království koček, vevnitř byl smrad a chaos, kočky byli všude, těžko říct jak to bylo v ostatních místnostech, oddělené koťata, kocoury a chovné kočky jsem samozřejmě neviděla, ale tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost, nepřipouštěla jsem si, že by to takhle nemělo být v pořádku.
Paní Slávka nás zavedla do místnosti, kde už čekala Lucie s Narcisou v náručí. Kočička byla moc krásná a na první pohled zdravá, ale její povaha se neslučovala s našimi představami. Nakonec jsme je požádali, jestli bychom mohli vidět ještě jednu kočičku z vrhu P - Pampelišku.
Měli jsme takové štěstí, že jsme přišli právě včas, protože se na ní měl jet příští den podívat další zájemce. Pampeliška byla krásná, polehávala u nás, nebála se lidské přítomnosti, byla přítulná a bylo jasné, že je to ona.
Čemu jsem však nejevila přílišnou pozornost, byl její zdravotní stav. Pampeliška již od prvního setkání měla na sobě strupy, které byly v oblasti krku a na zádech, vím, jak koťata dokáží být vášnivá při hraní a kočkování, takže jsem se ani neptala. Dalším varovným znakem, který jsem ignorovala byly špinavé uši a oči. Hnědo černý až černý výtok byl sice na první pohled viditelný a nepřišel mi tak úplně přirozený, ale s vidinou nového tvorečka v rodině jsem to zase smetla pod koberec, jako včerejší den.
Co mě ale v tu chvíli mělo opravdu trknout o nos, bylo prazvláštně velké bříško, které měla Pampeliška, již při prvním setkání.
Jenže já ten varovný signál zase ignorovala s odůvodněním, že se prostě jenom hodně najedla, nebo bude potřebovat odčervit.
Nicméně ať mi tlouklo do očí tolik varovných vykřičníků, všechno mi připadalo v pořádku. Chovatelky se dušovaly, že mají praxi přes dvacet let, že se mohou zaručit, že jsou jejich kočky naprosto v pořádku, bohužel v dnešní době se lidem věřit nedá.
S přítelem jsme na sebe koukli a věděli, že Pampelišku si brzy odvezeme domů. Složili jsme ihned zálohu a těšili se. V příštích dnech jsme koupili veškeré potřebné vybavení, aby se kotě u nás cítilo dobře. Přítel udělal dokonce nábytek pro dvě kočičí wc, nakoupili jsme nové hračky a také spoustu zásob kapsiček.

Pampelišku jsme si měli vyzvednout příští týden, bohužel jsem dostala smutnou správu, že Narciska a Pampeliška mají nějakou "virózu", že nic vážného, ale že to tam prý zatáhl někdo z lidí, co se na koťata byli kouknout.
V jedné chvíli to vypadalo, jako by jejich obvinění chtěly dokonce hodit na naší hlavu. Samozřejmě že jsem je ještě ujišťovala, že žádnou lidskou ani kočičí "virózu" jsme přitáhnout nemohli - jednak my jsme byli zdraví a jednak naši dva kočičáci doma byli týden před tím, než jsme měli přivézt nový přírůstek u veterináře na vakcinaci a také na běžné kontrole - jako jejich náhradní máma se o ně starám, jak mohu a dopřáváme jim péči, jako nemáme ani my sami.

Tento malý obrat v událostech jsme nakonec přečkali do druhého týdne, kde jsme dostali potvrzení, že je kočička zdravá a že si pro ní můžeme přijet.
Nemohla jsem ani dospat, a čekala jsem na Pampelišku jako na Vánoční dárek, a ten den konečně nastal.
Kolega přítele nás zavezl do Brandýsa. U vrat nás přivítala paní Slávka a už jsme mířili zase do malé místnůstky v domě, pro tentokrát už tam bylo více dýchatelno. Jako minule nás čekala slečna Lucie s Pampeliškou. Ihned jsem si jí začala hladit, tentokrát měla čisté uši, ale v očích a v čumáku pořád ten tmavý výtok. Stále jsem si říkala, že je to v pořádku. Bříško bylo stále velké, možná je prostě větší? Říkala jsem si. Ale když jsem si jí hladila, na zadku měla další strupy - že by zase kočičí rvačky? Co mě ale možná vyvedlo z míry tak, že jsem se na ty strupy nezeptala, byl fakt, že měla mokrý krk. Na to nám bylo řečeno, že se jí její brácha - z jiného vrhu pokouší nakrýt.
To mě teda opravdu vyděsilo, ale přece jen jsem mlčela. Protože jsem se nechtěla vzdát představy, že bych to odpískala. Říkala jsem si, že to je v pořádku, že za chvíli tam už nebude. A když jsou takové velké milovnice koček s dvacetiletou praxí, přece jenom to musí mít pod kontrolou.

Dostala jsem smlouvu, a kopii papírů, které měli přijít v originále až po kastraci kočky. Doplatila jsem zbytek peněz - kočka stála 13.000,-

A než jsme kočičku dali do tašky, Tenderovy se s ní chtěli ještě rozloučit.

Bylo opravdu dojemné, jak se s Pampeliškou naposled loučili, bohužel s odstupem času si nemyslím, že to bylo tak srdečné, jak jsem si myslela.

Návrat do nového domova probíhal v klidu, Pampeliška, která dostala zkráceně jméno Píďa mi v autě celou dobu spokojeně ležela v klíně a zvědavě sledovala cestu.

Byl to super pocit. Když jsme jí přivezli, dali jsme jí do jiné místnosti a čekali na seznámení, které probíhalo celkem v klidu, ale bylo vidět, že moji dva nejsou tak úplně nadšení, ale říkala jsem si, že to chce přece jenom čas. Než se osmělila, tak byla schopná zalézt do nejméně přístupných míst, že jsem se divila, jak se tam mohla vejít, ale s neustálou péčí jsme jí dávali najevo, že je tu v bezpečí, až se úplně osmělila.

Již několik dní jsem pozorovala na našem kocourkovi změnu v čumáčku, který se mu jakoby rozevíral v místě, kde je malá linka uprostřed nosu, nevěděla jsem co to může být, ale nicméně jsem se snažila pozorovat příznaky, a doufala, že to je jen škrábanec.

Po dobrání léků pro Píďu, netrvalo ani den a časté chození na záchod se ihned dostavili. Ten večer a následujících 48 hodin je pro mě i doteď velmi traumatickými dny.
Pamatuji si bohužel den, kdy se mi život obrátil na ruby velmi jasně, jako by to bylo včera. Seděla jsem u počítače, jedla velmi sladké jahody, co jsem si koupila ten den na cestě domů z kurzu. Byla neděle, přítel odjel na pracovní cestu již brzy ráno a tak jsem se po návratu domů věnovala lehkým pracovní činnostem, a večer, když už jsem neměla do čeho píchnout, jsem, jak už jsem psala, skončila s mísou jahod v klíně na židli u počítače.

Najednou jsem si všimla, že Píďa již po druhé za sebou vyšla ze záchůdku.
Myslím, že v tu chvíli jsem už jen seděla a koukala na obrazovku počítače. Šla i po třetí, po čtvrtý. Po pátý jsem se šla do záchůdku podívat, byla tam jen nepatrná kapka moči. Zdrceně jsem si sedla do židle a vím, že jsem si říkala, že mám kočku s PP a od doby, co k nám přišla, jsme už byli dvakrát na veterině. Když jsem s prázdným výrazem a hlavu plnou otázek takhle koukala do monitoru, frekvence jezení jahod se zpomalila na sotva jednu za minutu, můj kocourek, který je velmi empatický a pohodový najednou zamňoukal.

V tu chvíli jako by mým srdcem projel šíp, jeho krásný sametový hlásek najednou zněl jako kočky kouřící dvě krabky cigaret denně.
Otočila jsem se na něj, posedával na zemi u židle, na které jsem seděla, a díval se na mě. Ten pohled, byl vše říkající, jako by mi chtěl říct, něco tu není v pořádku - něco se děje.

Propadla jsem panice. Bylo kolem osmé hodiny a já jsem začala volat do všech veterinárních klinik, kde bych mohla ještě stihnout zajet s oběma kočkama. Při obvolávání mě většinou ochotné sestřičky vyslechli a řekli, že přijet mohu, ale že by bylo nejlepší jet za mým veterinářem, který má všechny lékařské záznamy atd.. Vím, že jsem chvíli brečela, než jsem se odhodlala napsat na jednu facebookovou stránku jménem První kočičí výživová poradna, kde jsem vždy našla dobré duše, které uměli poradit i v jiném směru než v tom výživovém. Nenapsala jsem ani tak o zdravotních komplikacích koček, ale o radu, co mám dělat a jestli je tohle normální. Že kočka s papírama, která je u nás sotva tři týdny je stále nemocná, a kocourek, který byl dosud zdravý je najednou kuřák v posledním tažení.

Začali přicházet první zprávy, včetně dotazů na chovnou stanici, kterou jsem jim ochotně napsala. V tu ránu se u mého dotazu objevilo několik znepokojivých komentářů, které mě pomalu odrovnávali.
Dozvěděla jsem se, že tohle CHS mělo už několikrát problém s nejrůznějšími nemocemi od Giardií po kalcivirozu a bůh ví co ještě. Byla jsem naprosto zoufalá. Chtělo se mi křičet, brečet a v tu chvíli bych snad i něco rozbila. Tahle situace byla naprosto šílená a totálně nepochopitelná. Začalo mi psát i hodně lidí do soukromých zpráv na messengeru, kde jsem si jen potvrdila to nejhorší, nakonec jsem se spojila s úžasnou paní Bárou N., která zažila podobnou situaci s CHS Pumelia Garden. Byla tak moc hodná a ochotná, že jsme se domluvili na telefonickém hovoru, který jsme nakonec vedli až do půlnoci. S popisem mojí situace a s jejím popisem situace s kocourkem, kterého od nich měla, se to lišilo jen v jedné věci - zatímco lidé, kteří mě kontaktovali nezávisle na sobě, zaznamenali pouze jedinou nemoc u kočky z Pumelie, jak se ukázalo v příštích dnech - my jsme dostali celou Pandořinu skříňku. Barče nově příchozí kocourek z Pumelie, nakazil její kočku kalcivirozou. Tato událost se stala před necelým rokem.
Při našem rozhovoru jsem se na jednu stranu uklidnila, ale na tu druhou se mi otevřeli oči a už nebyl pochyb, že tu celou dobu něco nesedělo. Emoce střídali emoce, hněv střídal smutek, smutek zase úzkost a úzkost zase hněv. Jak tohle bylo možné? Jak bylo možné, že Chovná stanice, něco takového dopustí? Viděl vůbec nějaký veterinář Pampelišku, než jsme si ji převezli?

Bylo to celé jako špatný vtip, jako něco co se nikdy stát přece nemůže. Přece právě proto jsem chtěla kočku s papírama a ne kočku z množírny!

Nehorší na tom bylo to, že to malé stvoření za to nemohlo. Koukala na mě těma svýma zelenýma očima. Bylo mi hrozně.

Na příští den jsem si vzala volno v práci rozhodnutá, že ať mě to bude stát cokoliv, nechám ji vyšetřit na všechny zmiňované nemoci. Odebrala jsem i vzorek stolice, a brzo ráno jsem vyrazila se všemi kočkami na veterinu.

Bohužel nevlastním auto, čili jsem si musela vzít taxíka, protože jsem momentálně nesla v rukách dvě tašky s třema kočkama a vidina že se s nima potáhnu MHD, byla nepředstavitelná. Venku navíc byl jeden z těch parných dnů v květnu tohoto roku.

V ordinaci jsme byli první a téměř ihned jsme šli na řadu. Doktor po vyslechnutí všech mých požadavků na vyšetření mě nakonec musel odkázat na LabVet v Holešovicích, nicméně udělal kontrolu, veterinář téměř ihned potvrdil možnost kalcivirozy a tak ihned podal atb a předepsal recept na prášky, navíc změřil teplotu všem třem kočkám a zjistil, že všechny mají teplotu. Nejhůře na tom byla Pampeliška, měla teplotu 39,9 stupňů.

Nechala jsem další peníze u veta a jela dál. Taxíka jsem si vzala až do Holešovic, bohužel pán mě vysadil na druhé straně tržnice, a já nikdy ve LabVetu nebyla, takže jsem netušila, kam mám jít. Představte si tu situaci, že venku je přes 30 stupňů, silnice a domy jsou rozpálené, vy nesete přes deset kilo v taškách, víte, že kočky jsou nemocné, malá má čtyřicítku teplotu a vy se plahočíte přes celou tržnici, protože jste vysedli z taxíku na druhém konci. Chtělo se mi brečet, bolely mě ruce, byla jsem splavená a na pokraji nervového zhroucení.

Nakonec jsem zdolala poslední patro do ordinace, kde se mě okamžitě ujala úžasná paní doktorka paní Hana, která měla se mnou od začátku do konce velkou trpělivost a vděčím jí za mnohé.

Kočky byli úplně hotové, bylo mi jich tak líto a opravdu mi z této situace nebylo dobře ani psychicky ani fyzicky. Nikdo, kdo tohle nezažije, si stěží dokáže na chvíli vůbec představit, jak jsem se cítila.

Paní doktorce jsem celou situaci, od prvního čůrání, atb, které jsme se jí snažili léčit, po situaci z předchozího večera. A poprosila jsem jí, ať mě to stálo, co stálo o všechna vyšetření, co byla možná. Jedinou věcí, kterou jsem si nebyla jistá, jestli mám na vlastní náklady udělat poměrně drahé vyšetření na FELV, FEV a FIP.

Dohodly jsme se, že to snad nebude nutné, takže paní doktorka začala stěry z kůže, kde byly strupy a z chlupů. Stěry sekretu z očí. Předala jsem vyšetření na koprokologii vzorek stolice, a také jsem požádala o vyšetření na kalcivirozu.

Když jsem se dívala na Pampelišku, tak moc mi toho malého stvoření bylo líto, a v tom okamžiku jsem si uvědomila, že ať nenechám náhodně nic - musím udělat i testy na zbývající nejzávažnější nemoci koček.

Tohle vyšetření mi opravdu rvalo srdce a rozhodně je to opravdu nepříjemné i pro kočku. Obzvlášť pro Pampelišku, která byla vyčerpaná a také jak se posléze ukázalo, nebylo se čemu divit.

Dva lidé ji přidržovali, paní doktorka odebírala krev a já jsem na ní neustále mluvila, říkala jsem jí, že všechno bude v pořádku a že jsem tu s ní.

Plakala jsem, ale byla jsem silná kvůli ní a kvůli všem třem kočkám, které jsem milovala. Paní doktorka mi vysvětlila, že testy budou chodit průběžně, proto dávám tento příběh dohromady až po měsíci. Musím přiznat, že mi trvalo velice dlouho, než jsem se psychicky vzpamatovala.

Bylo toho už dost a všechny testy jsme měli za sebou, odjela jsem taxíkem domů, kočičky v taškách a na účtu o pár tisíc míň.

Doma jsem zůstala celý den, jen s malou zastávkou lékárně pro atb pro kočky.

Ještě během dne mi přišlo pár šokujících výsledků.

První se potvrdila nemoc FIP. Jako druhý výsledek přišlo pozitivní test na Giardii. To už mi stačilo pro to, abych kontaktovala paní Tenderovou a byla jsem rozhodnutá, že Pampelišku musíme vrátit.

Toto rozhodnutí bylo pro mě velice těžké. Ani dosud jsem na ní nepřestala myslet, strávila u nás, řekla bych možná poslední krásné dny, plné lásky, hraček, pamlsků a dobrých konzerviček.

Paní Tenderová mě vyslechla velmi neochotně, bohužel jsem neudržela emoce na uzdě - ale kdo by po tom všem měl nervy na někoho takového že?
Nekřičela jsem na ní, jen jsem vyjmenovala fakta, že Pampeliška má Giardii a potvrzenou FIPku - bohužel nevím, jak to dopadlo, ale na základě všech příznaků (hlavně to zvětšené bříško a oslabená imunita atd.) si myslím, že o tom skoro nebylo pochyby - ano vím, že se FIP prokáže stoprocentně pouze z pitvy, ale řekla bych, že to se asi nedozvíme, jelikož bohužel ani nevím jestli je Pampeliška ještě mezi námi, nebo je za duhovým mostem.

Načež mi paní Tenderová řekla, že je jasné, proč měla Pampeliška tu virózu, a také se zmínila, co jsme jí museli za ty tři týdny udělat, že je nyní tak nemocná. Samozřejmě se domáhala smlouvy, kterou jsem podepsala, ale s tím, že její zdravotní stav opravdu neodpovídal skutečnosti, že by nám měli kočku předávat zdravou.

Náš rozhovor jsme neskončili zrovna v nejlepším duchu, nakonec paní Tenderové volal přítel a dokázali se dohodnout.

Byl to boj, ale domluvili jsme se na vrácení Pampelišky a také vrácení nám celé částky, kterou jsme za ní dali, což byl velmi vstřícný krok od Tenderových, který jsem velmi ocenila.

Bohužel nám stejně vrácené peníze padly na veterinární výlohy a další věci, ke kterým se ještě dostanu.

Další den, jsem také zůstala doma, naštěstí přítel se dokázal vymluvit z pracovní cesty a dojet domů, abychom mohli předat Pampelišku společně.

Jaké pocity se mi honili v hlavě, asi dokážete uhodnout, Pampeliška měla být vysněný třetí přírůstek v naší rodině. Milovala jsem jí od první chvíle, měla svou osobitou povahu, vždy chuť do jídla a byla nesmírně hravá a tak trochu buldozér, když si hrála. O to víc, jsem se cítila zle, protože když jsme jeli na naší poslední cestu autem do Brandýsa, dívala se na mě těma zelenýma kukadlama, jako by říkala, co teď semnou bude.

Hladila jsem jí v tašce a mluvila na ní. Hrozně mě to bolelo, plakala jsem a bylo mi špatně. Z tohohle všeho. Hlavně z toho, že něco takového se může stát, i když je to "CHS". Proklínala jsem se, že jsem tam kdy napsala, protože bych si ušetřila starosti, peníze, neohrozila bych tak svoje dvě kočky, ale na druhou stranu chci, aby tenhle příběh četlo co nejvíce lidí a poučili se z něho. Aby si dávali pozor na všechno, když si vybírají nového člena domácnosti, protože pak budete trpět jako já. Vinou, protože třetí kočičku jsem chtěla já a musela jsem přemlouvat přítele, ještě doteď si pamatuji jeho slova, že mám doma dvě krásné a zdravé kočičky a jestli to není unáhlené. Měl pravdu.

Ale také žalem, protože teď tu byla Píďa, sice s námi pobyla tak strašně krátkou dobu, ale proboha je to živý tvor a není mi jedno žádné zvíře, i kdyby bylo cizí.

Dojeli jsme do Brandýsa, paní Tenderová už na nás čekala, slečna Lucie byla prý na někde na pracovní cestě, čili jsme komunikovali jen s paní Slávkou.

Raději jsem nemluvila, při zeptání na ty prášky, které nám předepsal doktor, jsem samozřejmě koupila i Pampelišce, ty jsem paní Tenderové předala s instrukcemi, ale nedočkala se žádného poděkování. Také jsme jí předali výsledky testů a lékařskou zprávu od našeho veterináře.

Peníze nám paní Tenderová předala uprostřed chodby, přede dveřmi, kde jsme si přebírali Pampelišku. Téměř na koleni jsem svým podpisem potvrdila, že mi vracejí celkovou výši peněz, za kterou jsme koupili Pampelišku.

Naštěstí ji okamžitě izolovala kovovou připravenou klecí. A o poznání tam bylo čistěji a skoro žádný smrad.
Když jsem se zmínila o giardii, kdo ví, nemusím říkat, pro ty, co se s ní nikdy nesetkali je to střevní parazitický prvok, který je vysoce infekční, stačí, aby chodili kočičky na stejný wc a je to, řekla paní Tenderová, že to nic není a že to vlastně tak strašné není. Raději jsem mlčela.

Pampelišku jsem naposledy viděla, jak ležela v kleci, dívala se na mě zelenýma očima a obě jsme věděly, že je to naposled.

Stěží jsem zadržovala pláč a přála si, aby tohle byl jen sen, z kterého se probudím, ale bohužel tohle byla skutečnost.

Odjeli jsme.

I když to teď píši s menší pauzou od tohoto incidentu, každý den na ní myslím, ale bojím se znát pravdu, bojím se, že už tu není.

Během dalších třech týdnů se potvrdili všechny nemoci, které jsem mohla nechat vyšetřit - Dermatofytoza, vysoce nakažlivá nemoc přenosná i na člověka, kalciviroza, Fipka a giardie. Měla jediná kočka v sobě. Bohužel je jasné, kde tyhle nemoci jsou právě ve větších chovech. Dle informací od Tenderových, měli mít 18 koček.

Když se občas podívám na jejich stránky a najdu Pampelišku, jako jedinou z vrhu, což mi bylo také divné, teď s jistotou vím, že pouze jediné kotě už mohla být známka přesloužené chovné kočky, ale mohla bych jen hádat. A je u ní stále napsáno "v novém domově" je mi z toho smutno.

Také bych ráda upozornila, že v měřítku v jakém představují nová koťata, mi nesedí jejich počet na vrhy, každý měsíc se objeví minimálně tři vrhy, přitom většina CHS s kterými jsem se setkala, ale není to samozřejmě pravidlo, že mají dva až tři vrhy za rok, tady to je však abnormální.

Tímto příběhem bych chtěla upozornit na to, že ne každé CHS je garance zdravé a vymazlené kočky a nerada bych, aby se takové věci a trápení stali ještě někomu jinému.

Nejhorší však je, že koťata, které si vzali i jiní lidé, mají nejspíš nějakou ze zmiňovaných nemocí, které měla Pampeliška. Pokud se tohle dočte majitel nějaké kočičky z tohoto CHS, prosím dejte je vyšetřit a popřípadě se nedejte.

Moje svědomí je čisté, slova jsou pravdivá a v mém srdci Pampeliška navždy našla svoje místo, věřím, že za ty týdny pocítila, co je láska a rodina, že měla vždy plné bříško a pocit bezpečí. Chybí mi.

Takže kvůli Pampelišce - Píďě sdílím tento příběh a ať si každý z mého příběhu vezme to svoje a poučí se, popřípadě ať se rodina Tenderových zamyslí, nad tím, co v mém životě způsobili a jakou obrovskou ránu to v mém srdci zanechalo. Není na mě, abych je soudila, obrázek si každý udělá sám a všichni ruku na srdce, že mají čisté svědomí. Já tu svou k srdci přikládám.

Vím, že tento příběh, může vyvolat spousty emocí ze všech stran, aby byly všechny moje slova podloženy, přikládám veškeré lékařské záznamy, výsledky a fotky. 

Update 2020: Chtěla bych sem přidat ještě pár řádků, které bych chtěla, aby tu doplnil několik podstatných věcí. 
Tak za prvé, kočičku jsem si nenechala z důvodů ohrožení mých dvou zcela zdravých koček, a dále přenosých choroby na člověka, nikdo z vás si neuvědomuje, co to je.. ano můžu být souzená, ale když jdete do CHS tak čekáte za ty peníze, že kočička bude zcela zdravá a v pořádku a né abyste jí ještě léčili nemoci, které si úspěšně donesla z CHS.. Totiž mělo by být normální, že CHS, kterému zaplatíte poměrně vysokou částku očekáváte, že tyto peníze jsou za láskyplnou péči o tato stvoření a očekáváte že jsou zdravé.  Nicméně, každý z nás je samostatná jednotka přemýšlící jinak, já se rozhodla takhle.
Ani o tom, už nechci přemýšlet a některým z vás stejně nevysvětlím.

Za druhé, Pampeliška je v pořádku! A to jsem z celého srdce ráda, že je! Takže naštěstí, se nepotvrdila FIPka, což jsem moc ráda. Bohužel z postupem času, jak jsem byla vyděšená a zklamaná, jsem mohla psát svůj čánek s hrůzou, ktrou jsem prožila. Čili jediná věc, která dopadla dobře tak neskončil Pampeliščin příběh špatně, a co vím, tak se jí daří dobře.
To samořejmě neomlouvá potvrzené nemoce s kterými jsme si jí přivezli..
Chci tento článek a web uzavřít a již se k tomuhle nikdy vracet nebudu, jelikož to v mém životě a srdci zanechalo nepříjemný a smutný okamžik.
Za třetí, moje kočičky jsou v pořádku a dokonce mám svůj vysněný třetí přírustek, takže ať se rozhodnete jakkoliv, je to jen na vás, jak budete pohlížet na tento článek.
Rozhodně každému z vás nepřeji podobnou situaci a naopak, ať vyberete dobře <3

PS: Dámy Tenderovy, psaly na FB, že jsem jim tu smazala příspěvek, bohužel komentáře nejdou na této webové stránce mazat a i kdyby to šlo, nemám zapotřebí mazat jakékoliv komentáře...