Kočičí vyprávění (Pučí)

Jméno: Pusinka
Přezdívka: Pučí, Pučíta, Pučánek, Pučína
Narozena: 26.3.2017, Praha
Rasa: Ragdoll/kočka domácí
Sourozenci: Pupík

Byla jsem malé hravé, chlupaté zvířátko, žila jsem s maminkou a dalšíma dvěma bráchama v malé místnůstce, kde jsme měli spoustu prolejzaček, záchodek a spoustu dobrot. Rostlo tam spoustu kočičí trávy a občas sem tam objevili dva velcí dvounohý. Maminka říkala, že nám pomáhali přijít na svět, když nastala komplikace. Já jsem se dostala ven první, ale moji bráškové zůstali uvnitř maminčina bříška, tak jsme všichni museli jet hned do zvířecí nemocnice, kde spousta velkých, dvounohých pomáhalo oběma bráškům na svět. Já si nic nepamatuji, až když jsem poprvé otevřela očka. 
Čas neúprosně plynul, učila jsem se na záchůdek, také pořádně papat dobré masíčko, škrábat velké oválné prolézačky, které byli moc příjemné na drápky, pečovat o svojí srst, jak to dělávala maminka a nakonec z malé chlupaté kuličky jsem se pomalu stávala větší chlupatější kuličkou s delšíma nožkama.  
Sem tam jsme zajeli za dvounohým do ošklivě smradlavého domku, kde každému z nás řekli, že nás píchne vosička a au, tak moc to bolelo. 
Potom se u nás začalo něco dít, skoro každý den sem přijeli nový dvounožci a snažili se nás hladit a muckat v náručí. To se mi nelíbilo. Potom tam přišli další dva dvounohý, pořád ně mě čučeli a mluvili na mě. Přičichla jsem k natažené ruce a uplavala jsem jako rybka, když mi chtěla zajet prsty do mé hebké, čerstvě umyté srsti. 
Odešli. Slyšela jsem dvounohý mluvit o mě. A nejspíše i o těch, co se tam ukázali.
Potom o bráškovi. Nakonec utekl zase nějaký ten čas, několik dvounožců se sem tam ukázalo, ale zase odešlo. 
Pak nastal ten den, kdy se znovu ukázali. Měli s sebou velkou tašku, kterou položili mezi nás. Hráli si s námi. Povídali. Dokonce jsem dostala i pamlsek. A najedou mě vzali a strčili do té velké hnědé tašky. Skrz síťku jsem zahlédla maminku a brášky, jak se zamnou dívají a potom jsem byla ve tmě, taška se semnou třásla a najednou slyším: "Pusinko, neboj, jsme tu u tebe, nemusíš mít strach." a ten hlasy na mě promlouvali dál. Celou cestu, kterou kromě hlasu, doprovázeli i rány, bzučení, lidské hlasy i pohledy. Tiskla jsem svoje kulaté tělíčko do rohu a mňoukala. Potom zase otřesy, tentokrát byli intenzivnější a pak už konečně ticho, až na konejšivé hlasy obou dvojnožců. Taška se otevřela a já mohla jít ven. 
Asi hodinu jsem se bála vystrčit čumáček (i přes veškeré snahy dvounožců, kdy mi pod nosík dávali granulky, hračky, všemožně na mě volali), bylo tam teplo a jiné vůně, než jsem znala z domova. Nakonec jsem se pomalu vyplížila. Oba dvounožci netrpělivě čekali a leželi nebo seděli na podlaze, kde mě položili. Opatrně jsem začala všechno očmuchávat a rozkoukávat se. Zem byla trochu studená, ale příjemně chladila do polštářků.
Kde to jsem? Zamňoukala jsem. Nebyla tam maminka ani bráškové. Jen já a ti dva. Bylo to tam velké, větší než v tom malém pokojíčku, kde jsme byli všichni. Bylo toho tady tak moc nového.
Přiťapkala jsem k obrovskému škrabadlu, čuchla jsem k misce s čerstvými granulkami, které vypadali moc lákavě, bylo tu spoustu barevných hraček. Byla tam i kočičí tráva. A pak oni dva. Pomalu jsem k nim vykračovala. Vypadali tak moc šťastně, mluvili na mě a říkali mi Pusinko. Voněli. A cítila jsem se v bezpečí. Hlavičkou jsem se otřela o bok ležící dvounožky, poznala jsem, že to je teď moje nová maminka, slzy se jí vykutáleli po tvářích, až ji spadli do vlasů. Pohladila mě. Potom mě pohladil i tatínek. Oba na mě nepřestávali mluvit a byli moc šťastní. Já byla taky.